Čovjek ne živi samo od jela i pića, zato čitajte također moje životne priče o
A person is alive not only by eating and drinking, so read also my life stories about interesting situations with multi-culti!/
Nejen jídlem a pitím je člověk živ, proto čtěte též mé životní příběhy o zajímavých situacích s multi-kulti!
(Další zajímavé články najdete na blogu spřátelených stránek Travelife.)
Uzatváral som registrované partnerstvo na radnici francúzskeho mesta Nanterre (inak to družobného mesta aj so slovenským mestom Žilina - pozrite (len tak, pre zaujímavosť) na zaujímavé vedenie ulice Rue de Zilina v Nanterre a nezaujímavé vedenie ulice Nanterská v Žilina:-)!).
Velkou část svých exkurzí po Grand Paris pro mé české a slovenské klienty končím na nádraží Paris Gare de Lyon, odkud odjíždí mimo jiné vysokorychlostní vlaky (do Lyon (jak název nádraží napovídá), Marseille, Barcelona atd.) a které jim s hrdostí ukazuji (profesní deformace;-)).
Keď násilím nasťahujete ľudí zvyknutých na život v rodinnom dome s dvorom a so záhradou do obytného domu bez týchto vymožeností (max. tak s balkónom, loggiou či terasou), nerobí to nikdy dobre. Nemôžete sa potom diviť, že si na balkóne chovajú napr. prasiatka alebo nechajú svoje kravky spásať trávu na deliacom pruhu mestskej štvorprúdovej ulice...
Moderná doba prináša moderné problémy.
Ještě jsem tehdy nežil v Paris a tak jsem jeho mnohé anomálie neznal.
Čekali jsme na odlet na letišti Paris Orly. Letadlo jedné nejmenované (a navíc dnes již ani neexistující) společnosti mělo zpoždění asi půlhodiny a tak jsme se vybrali zkrátit si čas do místního baru (jak jinak).
Ulice hlavného mesta Francúzska sú väčšinou takpovediac vodorovné. Na jeho ploche 106 km2 žije cca 2 200 000 obyvateľov (najväčšia hustota osídlenia v Európe) a väčšina z nich je motorizovaná. Mesto má (skoro ako každé iné) problémy s dopravou v kľude a tak na odparkovanie osobných automobilov slúži obvykle len ulica - tá však tiež nie je...
Byl jsem pozván svými rusínskými podřízenými na oslavu Velikonoc k nim domů, do (nyní ukrajinského, kdysi však československého) města Perechin. Přemýšlel jsem, co vzít s sebou - přece jen, není slušné chodit na návštěvu s prázdnými rukami; spíše jsem byl vychován stylem, že se při návštěvě zvoní čelem:-)) - a napadlo mne, že asi nejlepší bude, s...
Coby tehdejší manžel své běloruské partnerky jsem byl morálně povinen navštívit i její rodiště (Minsk) a (a to zejména) i její mámu (nebo, chcete-li, mou tchýni;-)); její otec žil jinde a vztahy s nimi moc neudržoval.
Usmívám se rád a usmívám se často (a často tím vyvolávám nechápavé pozdvižení svého okolí).
